Bydlení na ulici

 

Sedíme doma u čaje, pod dekou, povídáme si se sestrou, když v televizi zahlédneme reportáž o životě lidí bez domova. Po té si uvědomíme, jaký komfort vlastně máme. Teploměr venku ukazuje -13 °C pod nulou. Zaposloucháme se, zesílíme zvuk na televizoru a sledujeme. My ženy, když slyšíme pojem „bezdomovec“ si představíme osoby polehávající pod mosty či na nádražích, většinou tam, kde je teplo. Jedná se o lidi bez zázemí, bez práce a finančních prostředků.  Jen pár z nich vyhledávají pomoc v charitních zařízeních, kde dostanou stravu a ubytování.

Díváme se na ně většinou přes prsty. I když někdy k tomu nemusí být důvod a netušíme, jak se do takové situace mohli dostat. V reportáži mě zaujal jeden starší pán, pan J., okolo 55 let věku. Když vypráví, má slzy v očích, jak se snaží se dostat zpět do běžného života, ale bez moci by to nešlo. Rodinu nemá, poslední koho měl, je jeho bratr, ale s tím se už léta nestýká. Co je na ulici, přišel už o dva prsty na nohou, v těch velkých mrazech. Stále se snaží najít práci a začít normálně fungovat. Přitom je to vzdělaný člověk s maturitou.

Na ulici se dostal z důvodu zadlužení a ztráty zaměstnání, i manželka od něj odešla. Na ulici je už pan J. 3 rokem a sehnat místo je stále obtížnější. Nedávno začal na hlavním nádraží v Praze prodávat časopis Nový prostor, kdy polovina z prodeje výtisku jde jemu jako mzda. Tento časopis pomáhá osobám, které se mohou dostat do nepříznivé sociální situace nebo se v ní již ocitli. Od příštího týdne má pan J. začít pracovat jako pomocná síla na plný úvazek v technických službách. Ani nevíte jak tomu člověku září oči, když o tom vypráví.  My si ani neumíme, představit jak takový člověk se cítí, a co prožívá.  Proto Vám pane J., moc držíme pěsti, ať jste opět spokojený.